Svou první poštáckou marockou koženou kabelu (makabelu!) mám od horkého léta roku 2009 v Tangeru. Brašnu mi vnutil pouliční prodavač na cestě z Kasby dolů k přístavu těsně před tím, než jsem nastoupil na rozhoupanou loď zpátky do Evropy. Byl úporný, šel vedle mě a nechtěl mě pustit, prý že na něj mu budu celý život vděčnej, že budu mít kabelu na celý život – „pour la vie". Bezzubý chlap měl pravdu, kabelu s vůní moře, benzínu a slaného tangerského větru nosím dodnes.

 

 

 

Po mnoha letech jsem se do Maroka začal vracet s nápadem. Začal jsem v marakéšském krámku starce Abdulatífa, abych pak objevil tradiční Abdulažilovu koželužnu a nakonec jsem nejlíp pořídil v dílně noblesního mistra brašnáře Abderrahima, který mi vyšel vstříc. U Abderrahima mi do oka padly brašny typu „facteur“ – což je česky pošták! – a které podle mých navrhů mírně upravil.

 

Pytel s nově ušitými makabelami jsme při další návštěvě vláčeli s marockým kamarádem Jonášem uprostřed spáleného benzínu a tuleního řevu motorek do Riadu 63.

 

Teď jsou marocké brašny berberských pošťáků k užívání pro středoevropské poštáky ducha! Tady je první série!

 

Ondřej, MAKABELA

 

P.S. Poštáckou kabelu nosil i praděda-pošták. Den co den chodil dvacet kilometrů s brašnou plnou dopisů pro lázeňské hosty. Jenom v neděli nevytáhl paty, poštáckou kabelu nechal na věšáku a nic nikomu nikam nenosil. Prabába mu všechno donesla ven na zahradní posed a praděda seděl.